_________________________________________________________________________________

3. Příběh

Člověk se nezmění, protože povaha se nezmění. (příběh z vyprávění paní Hanky)

Můj brácha byl hezký kluk, podobal se našemu tátovi, který byl veliký, štíhlý, umělecky nadaný fešák s modrýma očima a blonďatými kudrnatými vlasy. Brácha měl jedinou nevýhodu, že byl mazánek maminky, která v něm viděla slibnou budoucnost titulu, po jakém toužila ona sama. Navíc se narodil jako dvojče a jeho bratr porod nepřežil. Jako novorozenec byl velice nemocný a mamince nedávali velké naděje, že přežije. Ona sama po porodu ochrnula na nohy a nemohla se pořádně pohybovat. Babička brášku dávala do rozehřáté trouby, aby se nám „dopekl“ a starala se i o dceru. Takže s péčí rodiny oba dva tento špatný začátek života slibně rozchodili. 

Jednoho dne mi rodiče řekli, že si mne pořídili pro případ, že by bráška nepřežil. To bylo opravdu povzbuzující a rozhodující pro mé postavení v rodině a mojí psychiku. Při každé příležitosti, kdy bylo Honzíkovi popřáno něčím na víc, kdy nemusel nic dělat, aby se mu nic nestalo, tak jsem to nepobrala. Ale bylo to tím, že on na tom byl zdravotně špatně a všichni se báli, aby se mu nevrátily nějaké zdravotní problémy. Pokaždé mi to přišlo, že jsem na druhé koleji pro případ nouze. Maminka se tak o něj starala a pořád se o něj bála a to tak, že v pubertě se z něj začal stávat oplácaný červenolící chlapec a k dovršení všeho ho strkala mezi děvčata, aby mezi chlapci nepřišel k úhoně. Tak při každé příležitosti, kdy strčil hlavu mezi puberťáky, tak ti mu dali co proto, což vedlo maminku k přesvědčení, že mezi děvčaty mu je lépe a stále více mu přilepšovala. Tak se z něj stal hamižník, žalovníček a nemakačenko. 

Jejím snem bylo, aby byl doktor, popřípadě inženýr. Na první variantu neměl buňky, tak byla zvolena vysoká škola, jediná, která měla v té chvíli volná místa. Tak začal Honzík pilně studovat. Za dva roky jsem odmaturovala já a při sdělení rodičům, že bych chtěla jít na vysokou, se maminka rozčílila, že to teda ne, dva na škole držet nemohou, protože je to náročné a já jsem holka a ta nepotřebuje vzdělání, protože se stejně brzy vdám a budu mít děti. Náročné to pro ně asi opravdu bylo. Aby bráchu na vysoké udrželi, tak mu platili nemalý finanční obnos za každou vykonanou zkoušku. Já jsem mazala do práce a začala jsem přispívat do rodinného rozpočtu. Maminka nám založila spoření a po dvou měsících, co nám tam ukládala, tak zjistila, že mám přítele a tak rozhodla, že vzhledem k tomu, že se jí to nelíbí, tak si budu spoření platit sama, vzhledem k tomu, že jsem pracující a Honzíkovi ho bude platit ona, protože je vysokoškolák.  

Pomalu z bráchy vychovávala líného sobce, který si našel partnerku stejného smýšlení a tak najednou Květuš byla v jiném stavu a brácha neměl dodělanou vysokou. Museli se rychle vzít, neboť Květuš to měla dobře spočítané. Chtěla dobře bydlet, což se jí u nás ve vilce splnilo. Rodiče je oba podporovali, aby Honzík odpromoval a narozené děcko vyrůstalo v blahobytu. Květuš rozdmýchávala neshody mé rodiny s mým partnerem a já jsem se musela vypakovat z domova. 

Tak jsem se vdala a odešla za svou láskou. Všichni mi předpovídali rychlou špatnou budoucnost, obzvláště Květuš, ale mně spokojené manželství, jako málokomu vydrželo až do dneška. Z Honzíka a Květuš se stal ukňučený páreček, který při každé neshodě, či nedostatku běžel za našimi rodiči s tím, že se rozvedou, že to nedávají, že nemají zlaťáčky, a tak naši strkali a strkali a strkali. Mazáním medových řečiček a intrik vytahali z rodičů vše, co se dalo nakonec i duše. Mezitím jsem se se svou rodinou postavila pevně na své nohy a byli jsme spokojení. 

Z Honzíka se začal stávat kulhající Honza s obezitou, pleškou a chybějícími zuby. Květuš však zářila spokojeností, našla si v práci tajnou lásku, a tak s bráchou přestala úplně vycházet, jenom kasírovala a jemu to však nedošlo. Pak přišla na Honzíka nemoc, která se předtím pomalu plížila a celá jeho rodina, včetně dětí o něj přestala mít zájem. Začali jsme se scházet a já jsem mu trochu pomáhala. 

Když bylo vše jakž takž v pořádku, tak Honza začal hned vydělávat korunky. Květuš se na něj znovu usmívala a děti ho začali opět navštěvovat. Slušný sourozenecký vztah ustal a opět mě brácha skoro nezná. Prostě povaha a člověk se nezmění, i když se to někdy na nějakou chvíli zdá. 

U Honzíka a jeho blízkých platilo a platí, že bohužel peníze jsou na prvním místě a dá se za ně koupit i falešná láska a přízeň. Naši rodiče za něho bojovali, podstrojovali mu, strkali mu, aby měl snadný život a chtěli pro něj to nejlepší, ale bylo to to nejlepší, co pro něj dělali? Možná kdyby ho nechali, aby se snažil sám, tak by to jeho životu dalo lepší směr a u jeho Květuš platí, že vyčůraná ženská proti vodě utáhne třeba i lodě.

EŠ