________________________________________________________________________________

1. Příběh

Všude je něco (příběh z vyprávění paní Míly)

V čem člověk vyrůstá, tak to mu přijde normální a hlavně si myslí, že to takhle vypadá všude. Připadala jsem si, že vyrůstám v milující a fungující rodině. Tatínek byl velice pohledný člověk, podle žen ozdoba všech dámských ložnic. Měl nadání, maloval a pracoval v televizi a ženský po něm šílely. Každá si totiž myslela, že ji dostane na obrazovku. I ve škole si mne vyučující předcházeli a všichni chtěli na exkurzi do televize, ale byla to jen záminka, doufali, že si jich tam někdo všimne. Ale nikdy jsem nikomu nepřiznala, že tatínek tam pracoval jako opravář, měl totiž stejné jméno jako známý televizní hlasatel. Maminka byla velice inteligentní a schopná úřednice, vždy měla samostatnou kancelář a chlapi se jí báli. Maminka byla chytrá, pracovitá, ale povýšená, hysterická a velice konfliktní, proto s ní nikdo nechtěl být v jedné kanceláři. Holt i to špatné je pro něco dobré. Při všech společenských akcích, které rodiče doma pořádali pro sousedy a přátele, se tehdy vytahovalo rodinné stříbro, drahý porcelán a krásné rodinné historky. Všem se předhazovalo, jaká jsme byli a jsme úžasná rodina, že by si z nás mohl brát kdekdo příklad.

Do hlavy mi rodiče tloukli, že jsme byli něco lepšího, než ostatní. Teprve když jsem šla do svého druhého zaměstnání, kde jsem měla pár přátel, se kterými jsme posedávali, popíjeli a probírali rodinné historky, tak mi došlo, že to asi nebylo tak, jak jsem si to do té doby malovala. Omluvou mi je, že někdo na to nepřijde nikdy. Já na to, že jsme nebyli vzorná rodinka, přišla pozdě, ale přeci. 

Po otevřených rozhovorech s kamarády mi došlo, že nebylo spousta věcí normálních, dokonce byly hodně nenormální. Taky jsem ale přišla na to, že v tom nejsem sama, že každý si nese nějaké duševní postižení ze své rodiny. Třeba můj tatínek jako dítě prodělal nemoc a měl špatnou páteř. Přes záda měl jizvu, jako by se střetl s radlicí od traktoru, ale to nebylo na první pohled vidět. Každý rok odjížděl na měsíc někdy i šest neděl do lázní, aby si tam odpočinul a zvedl si své sebevědomí. Z lázní se nám vracel opravdu v plné síle. Nám dětem přivezl pokaždé konzervy, které dostal jako svačinu na cestu domů. Mimo tohoto krásného dárku nám i mamince vždy přivezl jako překvapení i nějakou paní. Vždy jsme na něj čekali na autobusovém nádraží s rozzářenýma očima a to i maminka. Možná z toho měla maminka na stará kolena šedý zákal. Tatínek vystoupil a hned potom vždy pomáhal nějaké, také postižené paní, pak se obrátil na nás a maminku se slovy „miláčku, tohle je Maruška, Liduška, Světluška … a bude prozatím u nás bydlet“. Pokaždé to byla ženština, s kterou se v lázních seznámil a ona se rozhodla zůstat v našem městě a bytě a začít tam konečně žít, s čímž jí otec v odpoledních a večerních hodinách velice rád pomáhal. Každá jeho kamarádka u nás v bytě bivakovala minimálně měsíc. Jednou u nás bydlela Jihočeška, jindy Středočeška, také Slovenka a dokonce i Polka. Tato příslušnice polského národa nám však na rozdíl od ostatních kámošek dala dárkem mohérové čepice a mamince taky jednu, asi za to, že neuměla ani slovo česky a zůstala u nás tři měsíce. Maminka v těchto dobách měla asi zatmění mozku, nebo zvláštní slepotu, že toto neviděla. Byla totiž veliká puritánka, která u každé ženy, která měla pletky, tak vykřikovala „já bych jí posadila holou prdelí na rozpálená kamna a ono by jí to přešlo“. Dnes s odstupem času vím, že na ty rozpálený kamna měla posadit holou prdelí našeho tatínka, až by se mu vejce uvařila na tvrdo a dal pokoj. Jinak se naši měli moc rádi, tatínek s maminkou chodili na procházky za ručičku, tatínek jí přede všemi oslovoval miláčku a maminka k němu vzhlížela jako k agentu 007. 

Rodiče byli i stejně tak akční, protože mi sousedka po čase vyprávěla, jak maminka často lítala v noci v roztrhané noční košili po baráku a volala na partaje, že ji taťka obtěžuje a ona nechce a nechce a on běhal za ní po schodech nahoru a dolů a řval: „miláčku, já tě ale chci a chci“. Škoda že takhle nelítal po schodech, když bylo zapotřebí přinést uhlí do našeho bytu ve třetím patře, to ho rvala maminka sama, nebo my děti. 

Když mi bylo osm let, tak se naši rozvedli. Po letech mi došlo, že tatínek byl děvkař a maminka hysterka a po dalších letech jsem se divila, že maminka z těch jeho úletů nebyla úplný a totální magor. I když asi byla, protože za dalších pět let po rozvodu si ho opět vzala a hráli si na ideální rodinku.

Když jsem to probrala s kámošema u sklenky, tak jeden prohlásil „to nic není, muj tata nebyl asi muj tata“ a druhý „moje máma nebyla jako moje máma“ a když se rozpovídali, tak jsem zjistila, že pošahaná nebyla jenom naše rodina, ale všude je něco, je to jenom schovaný někde hluboko v rodině, člověk si to idealizuje a nevytahuje to napovrch, protože v hloubi duše se za to stydí.

-eš-