______________________________________________________________________________
Dům čp. 6 (pod tímto číslem bylo nejdříve hospodářské stavení se dvorem, později zámeček a nyní obytný dům - vše vystavěno na jednom hospodářském dvoře).
Hospodářské stavení
Dole ve vsi za potokem stálo již velmi dávno hospodářské stavení. První zmínky o lidech co zde hospodařili, jsou ze začátku sedmnáctého století.
Od konce sedmnáctého století zde žil rod Vojáčků, jejichž potomci zde hospodařili až do začátku devatenáctého století. V těchto rodinách se ženám narodilo vždy 9 až 12 dětí.
Začátkem devatenáctého století převedl část hospodářství M. Vojáček na Jana Nepomuka Brachana a jeden díl zůstal jeho ženě. Později jej dostal jejich syn. Přestože byla část hospodářství převedena, tak Vojáčkovi zde měli výměnek.
Po roce 1830 koupil celé toto hospodářství s dalšími nemovitostmi Jan Kaniz.
Zámeček
Roku 1833 koupil hospodářství od Jana Kanize Adolf rytíř von Mayersbach. Rytíř koupil tento statek se zahradou, rolemi, loukami, pastvinami a cestou. Grunt přestavěl na velký dvůr s obytnou budovou – zámečkem, jako panské sídlo.
Přestavba a výstavba obytného domu souvisela s tehdejší potřebou reprezentačního sídla rodiny. Zámeček stál na jihozápadním okraji dvora a na stranách byly hospodářské budovy. Celý areál byl obklopen zahradami a za zámečkem rytíř vybudoval lesopark. Zámek byl zapuštěn směrem k lesoparku do stráně, ale z průčelí byl pohled na patrovou budovu s mansardovou střechou.
Adolf rytíř Mayer z Mayersbachu (byl psán též z Mayersbachů, též Mayer von Mayersbach), se narodil roku 1803 a zemřel 1882, patřil k Habsburské monarchii. Působil jako velkostatkář. Byl to velice schopný muž, který byl zvolen sněmem Království Českého jako poslanec venkovských obcí, kde zastupoval obce v obvodu Jílové a Říčany. Byl tehdy uváděn jako nezávislý český kandidát. Stal se členem stavovského Českého zemského sněmu.
Život ve Voděrádkách v letech 1831, 1850, 1856 a 1866 nebyl bez problémů. V okolí obce řádila epidemie cholery i tyfu. Tyto nepříznivé okolnosti ještě podtrhlo velké sucho a s ním spojená neúroda roku 1868.
V roce 1870 byl založen okresní hospodářský spolek v Říčanech a jeho předsedou byl rytíř Adolf Mayer z Mayersbachu.
V roce 1874 byla zahájena z podnětu rytíře Adolfa Mayera z Mayersbachu v Říčanech výstavba okresního chorobince s kapacitou 45 lůžek, který byl později, po jeho smrti v roce 1898, rozšířen o přístavbu dalšího patra na kapacitu 100 lůžek.
V historických zápisech je zmínka, že dcera rytíře Adolfa, slečna Marie Šlecb. z Mayersbachů, která vynikala zbožností, mírností, pokorou a jednoduchostí, jakož i velkou dobrosrdečností, zemřela dne 19. května 1897 ve Voděrádkách a byla pochována na hřbitově Votickém. Také z jejího odkazu bylo přispěno roku 1898 4.000 zl. na přístavbu chorobince. Dokonce obec ještě ve dvacátém století disponovala finančními prostředky z nadace slečny Mayersbachové a z nich se později přispívalo například na vypravení pohřbů (třeba roku 1938 na pohřeb Marie Ladové).
Od roku 1877 byl Adolf rytíř Mayer z Mayersbachu prezidentem akciové společnosti Cukrovary v Uhříněvsi. Roku 1881 se stal okresním starostou v Říčanech. Byl členem zemské komise pro úpravu pozemkové daně. Zastával rovněž funkci předsedy Říčanské záložny. Neohroženě bojoval jako poslanec Zemského sněmu za zájmy zemědělců. Tehdy výraznou pomocí zemědělcům a živnostníkům bylo založení některých finančních institucí, jako byly Okresní hospodářská záložna, Spořitelna říčanského okresu a Okresní hospodářský spolek.
V církevních zápisech je také uvedeno, že Rytíř Mayersbachů držitel statku ve Voděrádkách byl zbožný a daroval Mnichovickému kostelu domácí oltářík rokokový. Oltářík byl vyřezaný ze dřeva, na něm uprostřed v zaskleném výklenku byla schránka s ostatky sv. Efíže, nahoře byl Bůh Otec s mrtvým tělem Pána Jéžíše, po stranách pak sv.Helena a sv. Vincen Ferrerský křísící mrtvého.
Tento rytíř postupně koupil ve Voděrádkách další nemovitosti. Za jeho života v obci došlo k rozkvětu usedlosti čp. 6, jejího okolí i dalších nemovitostí, které mu patřily. V okolí obce bylo mnoho ovocných sadů. Ke zpracování ovoce sloužily sušárny. Jedna stála uprostřed nynějšího pole vedoucího od zámečku až k nynější dálnici, směrem na původní obec – Zděbrady. Ještě v první polovině dvacátého století zůstávalo z této sušárny v těchto místech zbořeniště, kam si chodívaly hrát děti. Na pravé straně za zámeckým parkem, směrem k Mykšáku stál starý strom se svatým obrázkem. Starousedlíci vzpomínali, že jejich prarodiče vídali slečnu Mayersbachovou ze zámku, jak se tam chodí modlit.
Před vjezdem do zámeckého dvora po levé straně byla zahrada. Za zámkem po levé straně od rokle a lesíku zvaného Králák, na místě nynějšího kravína a výběhů pro krávy se rozkládalo veliké zahradnictví. Nalevo od zámku u potoka směrem na Jažlovice stál malý domeček patřící k zámku, pravděpodobně pro zahradníka. Po tomto domku v této době není již ani památka, v tomto místě se nyní nachází výběh. Od zámečku okolo tohoto domku, přes zahradnictví vedla cesta na Jažlovice, která byla na základě plánu Agroprojektu v roce 1969 zrušena a rozorána.
Roku 1882 byla polovina usedlosti přepsána na Marii Mayer von Mayersbach, která se provdala za velice bohatého hraběte Des Fours Walderone, byla zmiňována jako hraběnka Marie Des Fours Walderone.
23. 5. 1899 se vložilo právo vlastnickék zámečku na polovic na:
a) Alžbětu Nedbalovou rozenou Hilbertovou von Schüttelsberb (která byla provdána za dělostřeleckého důstojníka Corneliuse Nedbala).
Betty Nedbalová
b) Marii Wágnerovou z níž přešlo vlastnictví 4. 6. 1920 na Marii Žižkovou rozenou Maria Regina Kroupa (neteř Alžběty (Betty) Nedbalové).
Maria Regina Kroupa
V této době na zámečku pobýval Hilbert von Schüttelsberg, který byl nevlastním bratrem Betty Nedbalové. Betty byla velice vzdělaná a společenská žena. Znala cizí jazyky a byla i hudebně vzdělaná. Pečovala o svoji nevlastní neteř Marii Reginu Kroupu, kterou si velice oblíbila. Zámek se tehdy stal společenským centrem, kam se sjížděli příbuzní. Na zámku se svítilo lustry se svícemi. Tehdy bylo na zámečku živo, pořádali se zde večírky, plesy a společenské akce. V zámecké stáji byli ustájeni i koně z Kladrub.
O zámecké zahradnictví se staral pan Jan Lehovec, který přišel z Kunic. Na zámku žil se svou ženou Marií, pravděpodobně v domku pro zahradníka, kde se jim narodily i děti.
Zámecká budova z dobových pohlednic.
Roku 1914 byla jedna zámecká zahrada a to ta za zámkem, která sloužila jako zahradnictví, proměněna na role. Ještě nějakou dobu zde ale převládalo zahradnictví nad pěstováním obilí a jiných zemědělských plodin.
Foto zámeckého balkonu z 20.let dvacátého století.
30. 4. 1926 koupila zámeček s rolemi a ostatním majetkem rodina Maendlových. Vlastnictví přešlo podílově na Helenu Maendlovou (9/10) dceru Maxe Maendla a na jejího strýce (bratra matky) Maxe Hellera (1/10), kteří byli na listech vlastnictví označeni z let 1930 – 45 razítkem ŽID. Dne 3. 1. 1931 byl díl Maxe přepsán na Helenu Maendlovou, již provdanou Singerovou. Helena byla dcerou Maxe (Maxmiliána) Maendl a Idy Maendl rozené Heller. Heleny rodina vlastnila i grunty ve Voděrádkách a její otec byl velice schopný a úspěšný hospodář.
V této době byl zámeček ještě honosným a udržovaným sídlem. Zámek a okolí uklízeli a udržovali sloužící. Pro pány ze zámku pracovali i lidé z vesnice, jako paní Anežka Dvořáková, která jim žehlila a spravovala prádlo. Cestičky v zámeckém parku byly vysypávány pískem, denně byly uhrabávány a po parku se pyšně procházeli pávi. V zámeckém parku rostly cizokrajné keře a jehličnany. Uprostřed dvora byl kruh osázený květinami do ornamentů. Rodině zámeckých pánů sloužila hospodářství na gruntech čp. 1, čp. 2 a čp. 14. Tam také byli ubytováváni dělníci a kočí.
Na zámku bydleli majitelé a v přilehlých budovách sloužící. Díky původnímu sadařství a zahradnictví, které zde bylo již velice dávno, a začalo se zde ve dvacátém století opět rozvíjet, tak se roku 1936 obec Voděrádky stala členem Československé ovocnické jednoty a roku 1938 se všude vysazovaly višně a různé ovocné stromy. Ve Voděrádkách byly vysazeny višně, třešně a ořešáky.
Za druhé světové války byla Helena Mandlová odvlečena s manželem a svými dětmi dcerou Alenou a synem Mirko do koncentračního tábora. Všichni zemřeli roku 1944, v Gimina Osvětimi v Malopolském vojvodství, dětem bylo teprve 10 a 13 let.
31. 6. 1947 přešlo vlastnictví na Josefa Emanuela Maendla, bratra Heleny Singerové (rozené Maendlové), který byl od roku 1939 v emigraci. V době jeho vlastnictví byla po levé straně hospodářská budova. V této době ještě stávaly ve stodole dva koňské kočáry, jeden landauer a jeden celokrytý, černé barvy, pro čtyři cestující. Není známo, kam se poděly. Na pravé straně byl krásný holubník.
Holubník – foto v druhé polovině dvacátého století.
1. 10. 1949 rozhodl ONV v Říčanech o výkupu všech těchto pozemků, a tak se vlastníkem stal stát.
6. 5. roku 1960 se vložilo vlastnictví na Státní statek Říčany. Na jedné polovině zámku byly kanceláře a na druhé bydlel správce statku pan Hekš s rodinou. Pan Hekš byl židovského původu. Po válce chtěl požádat o zámeček, protože byl příbuzný s rodinou židů Maendlových, kteří byli za války vyhlazeni. Nakonec se dědictví neprojednávalo, protože se nedohledaly doklady, které toto prokazovaly.
Pan Hekš znovu pozvedl v této oblasti zahradnictví. Nové velké plochy zahradnictví byly v té době na místě dnešní louky, která se táhne podél potoka od nynějšího hřiště až k přípojce na dálnici. Původně bylo zahradnictví i na místě dnešní přípojky na dálnici (silnice č. 101) a části pozemku za silnicí, skoro až ke krabošickému mlýnu.
Další kus zahradnictví byl od potoka a od stráně Mykšáku, až k ovocnému sadu směrem k dnešní dálnici D1. Vše bylo zavlažováno z místního potoka. Byly vysazeny aleje třešní, sady s jabloněmi, hrušněmi, třešněmi a višněmi. Velká část úrody se vyvážela na západ. V sadu se pěstovaly také jahody, makovice na léčiva, rybíz a jiné ovoce. V zahradnictví přímo ve vsi byly skleníky a pařníky a pěstovaly se zde okurky, kedlubny, saláty, květáky a spousta jiné zeleniny.
Pan Hekš prosazoval nové finančně zajímavé, ale pracovně náročné pěstování, třeba pěstování semene řípy, které bylo rozvezeno na půdy do všech původních velkostatků, kde bylo rozprostřeno do malé výšky a minimálně třikrát denně muselo být prohozeno, aby neplesnivělo. Jeho manželka, paní Hekšová byla nemocná, měla těžký revmatizmus kloubů.
V suteréních místnostech zámecké budovy byla tehdy kuchyně a jídelna, v kuchyni vařila paní Čumpelíková, manželka místního rostlináře a živočicháře. Čumpelíkovi měli byt v původním Maršálkově statku (v bývalých Krabošicích). V zámečku pak bydleli též Stoklasovi. Ostatní budovy sloužily jako prasečák, sklady, ale i ubytovna pro Slováky pracující na statku.
Později celá zámecká budova sloužila pracovníkům v zemědělství. První nadzemní podlaží bylo rozděleno na dva byty. Oba byty používaly společnou koupelnu a WC. Ubytované rodiny pěstovaly v zámeckém parku domácí zvířata, slepice, husy, kachny a prasata. Konec a kraje parku sloužily rodinám k vyhazování komunálního odpadu, protože v obci ještě neexistoval svoz tohoto odpadu.
Jako vchod do zámeckého parku z domu sloužil rodinám vchod ze zadní strany, který byl z prvního nadzemního podlaží v úrovni zahrady. Ze zadní strany byly na oknech mříže. Na pravé straně místo hospodářských a ubytovacích budov se postupně časem místnosti předělávaly na sklady, klubovnu, místnost na zabíjení a závodní jídelnu pro zaměstnance statku. Závodní jídelna s vývařovnou byla přestavěna z bývalého prasečáku a sloužila pracovníkům statku i na oslavy, třeba i svatební hostiny.
Na snímku je paní Irma Koubková, která dlouhá léta vařila v jídelně na těchto kamnech na pevná paliva pro všechny zaměstnance statku. Toto si asi nikdo již nedokáže představit.
Paní Malá a paní Irma Kobková s paní Marií Svobodovou v kuchyni. Tehdy tam byla nad kamny nádrž na teplou vodu.
Takto vybavená závodní jídelna vyvařovala denně 100 obědů a v sezoně také 250 obědů, také snídaně a svačiny pro brigádníky. Celodenní jídlo v této době stálo 13,- Kčs. Vývařovna s jídelnou nebyla v té době odizolována a místnosti byly mokré. Paní Irma vzpomínala, že mnohokrát po velkých deštích se do vývařovny dostalo tolik vody, že musela vařit v gumákách.
Okolo roku 1970 začalo přebudovávání. Za zámkem na levé straně byl vystavěn velkokapacitní kravín. Na pravé straně zámecké zahrady byla vybudována cesta z panelů, tak zvaná panelka sloužící pro průjezd zemědělských strojů.
Uprostřed zámeckého dvora byl v této době ještě kruh, který osazovala paní Dolejská, která zde v té době bydlela s rodinou. Dolejských byli správci statku. Kruh se zde zachovával, přestože do dvora vjížděla těžká technika, neboť budova na levé straně sloužila jako sklad.
paní Dolejská pan Dolejský
Z prava Eva Dolejská (nyní Moravová) v deseti letech, vedle ní Jitka Lehovcová (nyní Rybáková) a za ní Maruška Boudová (nyní Řeřichová).
Stav budovy roku 1971 (z archivu paní Irmy Koubkové).
Po odchodu rodiny Dolejských, kteří obývali celou levou polovinu zámečku, začalo vedení statku obsazovat zámeček rodinami pracujícími v zemědělství. Takže později v bytech na zámečku žily vždy dvě až tři rodiny, například rodina Špoňarova, Stehlíkova, Kůrkova a další.
Další zapůjčené fotografie jsou rodiny Špoňarů - Najmonových, foceno koncem osmdesátých let.
V pozadí je budova zámečku v roce 1977.
V pozadí za paní Naďou Najmonovou roz. Špoňarovou se synem je vidět stavba, která se nachází po levé straně při vstupu do dvora, která sloužila zemědělcům jako přístřešek pro techniku a sklad posypových materiálů.
Za panem Petrem Najmonem se synem je vidět (pohledem od vchodu – hlavní brány) pravá strana budov. Zcela napravo je závodní jídelna (nyní přestavěno na obytný dům), za ní ubytovna pro pracovníky ze Slovenska. Uprostřed dvora ještě zbytky kruhu, v té době s trávou a neudržovanými růžemi.
Zde je vidět pravá strana zástavby blíže k zámečku a holubníku. Tyto prostory se časem měnily dle potřeb pracovníků statku (ubytovna pro brigádníky, klubovna, sklady…). Před budovou stojí přívěs, tehdy zvaný BABÁK a to proto, že se s ním svážely ženy (báby) pracující v rostlinné výrobě na pole.
Když byla obytná budova opuštěná a jídelna již nefungovala, tak pod sloupy v kolně se slézaly všechny voděradské děti na valníku se senem, bylo to pro ně nejlepší místo, kde mohly tajně kouřit a nikdo je neviděl. Tam děti trávily všechen volný čas.
Zámecká budova zůstala otevřena a i ostatní budovy, a tak komu se co hodilo, tak ten si to odmontoval, jestli to byly mosazné kličky z oken, nebo porcelánové vypínače. Z jídelny začalo mizet původní vybavení a tak se z budov začalo stávat torzo.
Obytný dům
Zemědělskou usedlost se zámečkem obdržel jako restituční nárok pan Václav Snížek.
Roku 1995 opravil oplocení a roku 1996 požádal o opravu střešní krytiny a latí na zemědělské usedlosti. Z bývalé přestavěné jídelny se stala obytná budova pro rodinu. Zdevastovaný a zavezený zámecký park a okolní pozemky noví majitelé vyčistili a dali do pořádku a dále je udržují. Postupně opravují tuto usedlost – po levé straně od vchodu je opravována velká hospodářská budova.
Hlavní zámecká budova roku 2011 (foto internet - seznam – mapy cz.).
Ve veřejné vyhlášce – návrhu změny územního plánu Říčan byl zámeček uveden na seznamu
dalších architektonicky hodnotných staveb: V o d ě r á d k y : - areál barokního zámku s hospodářským dvorem a parkem.
Nynější pohled na zámeček XI 2018 (foto internet – seznam - mapy cz.).
Zde je vidět po pravé straně nynější obytné stavení.
Čerpáno z: Posvátná místa Království českého; Dějiny a popsání chrámu̇, Pamětní kniha 1784, zápisy MN Voděrádky, Geni.com.people, Freepages.genealogy. rootsweb.ancestry, z pamětí (pravnuka Marie Reginy Kroupy) pana Johanes Langemann, rodokmen rodiny Heller a Maendl, pamětní vyprávění Irmy Koubkové, M. Rybákové M. Dvířkové, rodiny Najmonů a dalších nájemníků zámečku, Veřejná vyhláška – Oznám. zah. proj. návrhu změny č. 2 územního plánu Říčan, posvtnmstakrlov, z dokladú KÚ, knihovních vložek, https://ygine.com/documents/648946, staženo z dobových pohlednic z majetku pana Filingra, fotografie a paměti z alba rodiny Koubků, Najmonů, Dolejských, foto ze seznamu – mapy cz.
